Kdysi dávno nedávno se stalo, že mě mé pracovní záležitosti zavedly až do Ostravy. Jednalo se, dohadovalo, smlouvalo, přemlouvalo i nadávalo až konečně přišel večer, oponenti se rozprchli po svých záležitostech a já konečně zůstal sám v hotelové restauraci a objednal si večeři. Dobrou večeři. Asi v devět hodin, dobře napapinkaný a spokojený sám se sebou i se světem, jsem přišel na nápad, že bych mohl navštívit nějaký „slušný“ podnik a odměnit se za tu celodenní dřinu. Vytáhl jsem tablet, zadal příslušné koordináty a začal vybírat. Pink ponk pink ponk, jů, ne, ne...