Kdysi dávno nedávno se stalo, že mě mé pracovní záležitosti zavedly až do Ostravy. Jednalo se, dohadovalo, smlouvalo, přemlouvalo i nadávalo až konečně přišel večer, oponenti se rozprchli po svých záležitostech a já konečně zůstal sám v hotelové restauraci a objednal si večeři. Dobrou večeři.
Asi v devět hodin, dobře napapinkaný a spokojený sám se sebou i se světem, jsem přišel na nápad, že bych mohl navštívit nějaký „slušný“ podnik a odměnit se za tu celodenní dřinu. Vytáhl jsem tablet, zadal příslušné koordináty a začal vybírat. Pink ponk pink ponk, jů, ne, ne, ano, asi ano, ne, ánó! To je onó!! Vrchní! Platím… a prosím taxíka na desátou, děkuji.
Odešel jsem na pokoj trochu se zušlechtit a zkontrolovat kufřík s nástroji, neboť hoj, co kdyby… v deset jsem stál před hotelem poněkud rozrušený svým rozhodnutím navštívit červenou knihovnu, poněvadž jsem v žádné nikdy nebyl. Ale co, „když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl…“ dál to neznám . Taxikáři jsem trochu roztřeseným hlasem sdělil, kam chci jet a nevšímal si jeho přiblblého úsměvu, jen jsem si od něj vzal kontakt na cestu zpátky. A je to. Stojím před vchodem, vzrušením se mi klepou kapsy a peněženka piští zděšením. Zvoním. Tedy nejdříve jsem si myslel, že zvoním, ale asi jsem mačkal něco jiného než zvonek a když nikdo neotevíral, už už jsem ulehčeně odfukoval, že tam jako nikdo není, takže mohu jít zpátky… sakra, copak jsem baba? Nahmatal jsem skutečný zvonek a zmáčknul. Dveře se otevřely a z přítmí decentně nasvícené chodby ke mně zavanula vůně neřesti. Poodhalená slečna mě s potutelným úsměvem zvala dál. Smekl jsem klobouk a vstoupil.
[block:ad=89]
Barová místnost, kam jsem byl uveden se skládala z několika pohodlných sedaček s nízkými stolky a uprostřed na jakési podestě či pódiu se tyčily dvě tyče nikoliv nepodobné těm v tělocvičnách. Coby nově příchozí jsem byl ihned očíhnut a zhodnocen. Bylo skutečně poučné sledovat s jakou rychlostí proběhlo toto hodnocení mezi přítomnými dámami i jejich reakce, zavlnily se jako když foukne lehký větřík a byť se jednalo jen o milimetry, bylo hned patrné, že se ke mně nehrnou… no jo, i tyhle veselé holky mají radši bujné mládí než usedlou zralost středního věku, jakkoli decentně ztvárněnou, peněženky vždycky přijdou ke slovu až pak.
Než jsem se však stačil znovu nadechnout, přece jen se ke mně vydala jedna z nich, asi prohrála nějaké neviditelné losování, vzala mě za rámě a dovedla ke stolku. Zapadl jsem na sedačku a konečně povolil trochu břicho :D. Slečna si ke mně přisedla, položila si nohu přes nohu a trochu lišácky se na mě usmála. Usmál jsem se taky a nezakrytě si ji prohlížel. Byla mladá a byla krásná.
[block:ad=90]
Zašilhal jsem dolu na její nohy a srdce se mi zastavilo, ztěžka jsem polknul a možná i trochu zrudnul, ale to nikdo neví. Slečna se na mě znovu povzbudivě usmála, jako by omylem do mě lehce drcla nohou a zeptala se, co si dám k pití. Objednal jsem pro sebe i pro ní a zalitoval, že jsem přestal kouřit. Slečna se představila jako Eliška, já jako já a oběma nám bylo jasné, že tam ani Eliška ani já vlastně vůbec nejsme. Po chvíli jsem se neudržel a položil jí ruku na jemně síťovanou černou punčošku a zavrněl blahem, sice docela potichounku, ale určitě ne bez povšimnutí, protože se Eliška přisunula o kousek blíž. (Sakra, ještě teď, když to píšu mi poletují motýlci v podbřišku). Uvolnil jsem se, přestal myslet na svět venku a oddal se tomu andělskému dotyku. Hladil jsem Eliščinu nohu přes celé stehno, koleno až dolů ke kotníku, kde jsem prsty jemně obkroužil okraje lodiček, přejel nárt a putoval zase nahoru. Povídali jsme si a kupodivu myslím, že i docela duchaplně, protože po chvíli se Eliška přisunula ještě blíž a položila levou nohu přes mojí, a pravou si opřela o stolek. Konsternovaně jsem si prohlížel tu druhou nožku v lodičce a náhle si uvědomil, že je strašně toužím líbat. Víc než cokoli jiného, kdepak nějaký sprostý koitus někde v tmavém koutě, ale mazlit se s těmito nožkami, obejmout je celým svým bytím, to jsem si přál, moc přál… a protože jsem byl tam kde jsem byl, věděl jsem, že se mi to moje přání může i splnit. Podíval jsem se Elišce do očí a spatřil jsem v nich pochopení, inu holka zkušená…, řekla: „pojď si zatancovat…“ zvedla se a ladně kráčela k tomu nízkému pódiu, já s jistými rozpaky za ní, trochu předkloněn, protože pan Vrtiška mi zrovna honem potřeboval něco říct…
Nejsem žádný velký tanečník, ale hudbě rozumím, hudbu mám v krvi, stejně tak i rytmus a pokud jsem uvolněný, zatančím skoro cokoliv, možná, že ne úplně podle pravidel, ale bez ostudy. Hráli zrovna něco od Britney a myslím, že i má krásná společnice byla překvapená, jak nám to jde. Já na to totiž moc nevypadám, jsem od pohledu spíše charitativní typ. Eliška se ke mně při další, pomalejší skladbě přitiskla a naše nohy se míhaly v pomalém rytmu těsně vedle sebe. Ten dotyk mě zas rozjitřil a tak mi nezbylo než zabořit svůj obličej někam mezi její krk a rameno a dělat, že se směju, ale Eliška se nesmála, ještě víc se ke mně přitiskla a z jejího zrychleného dechu jsem usoudil, že se jí líbí, že mě tak vzrušuje. Je to vlastně vždycky stejné. I kuchař, který vaří denně 200 porcí, pěti různých jídel, může mít radost, když vidí, jak někomu chutná.
„Chceš mě?“ Zeptala se Eliška při další písničce,
„chci, to víš, že chci, a hodně moc!“ Odpověděl jsem toužebně,
„tak pojď,“ řekla a vedla mě k baru. Trochu jsem nevěděl proč, ale jen na chvíli, protože se u baru na mě Eliška otočila a zeptala se, „na jak dlouho?“
„Co na jak dlouho?“ Já na to.
„No na hodinku, na dvě?“
Aha, už jsem doma, pomyslel jsem si a sáhl do kapsy pro pištící šrajtofli… škoda téhle mezihry, to je jako v kuchyni narazit hlavou na roh skříňky zrovna, když jdu ochutnat pečeni…
„a to musím vědět už teď?“ Vyhrknul jsem, a pokladní broukla, „jistěže panáčku…“ Eliška jí ale přerušila, položila ji ruku na rameno a něco ji zašeptala, pokladní pokývala hlavou a řekla: „tak dobrá“.
Sešli jsme o patro níž do místnosti, kde byla v podlaze zabudovaná vířivka a hned vedle veliká postel. Docela útulné, řekl jsem si a pozoroval Elišku, abych věděl, co mám dělat. Eliška se několikrát protáhla a zeptala se:
„chceš si mě svlíknout?“ No to se ví, že jsem chtěl a taky jsem se měl hned k dílu i když moc práce to nebylo, protože toho na sobě venkoncem moc neměla, ale já věděl, proč to dělám… přejel jsem ukazováčkem po švu jejích samodržících punčošek a podíval se na ní. Usmála se a pohladila mě po tváři. Pak usedla na kraj křesla a začala si zouvat lodičky… spěšně jsem přiklekl a zarazil jí… to je přece moje práce ne? Uvelebil jsem se na zemi a chvíli se jen tiše díval a vychutnával každou vteřinu toho okamžiku, kdy se naplňoval můj dávný sen. Vzal jsem do dlaní jednu její nožku, sklonil se a jemně políbil nárt a jak tak jsem si jej tiskl ke tváři, pečlivě a neskutečně pomalu, jsem lodičku sundal. V jedné ruce jsem držel nohu, v druhé botu a cítil jsem se jako král! Jen hermelínový plášť chyběl. Chvilku jsem se kochal a pak jsem obě cennosti postavil na zem a opakoval to i s druhou nohou. Lodičkám jsem vdechl jemný polibek a prozatím si jich dál nevšímal. Eliška na mě koukala se shora, hlavu maličko na stranu a v očích lehce zamyšlený výraz, jako by něco takového viděla poprvé. Hm, to já ovšem taky. Protřepal jsem si prsty, jako klavírista a začal své jemné něžné andante. Prsty i dlaněmi jsem přejížděl to rozkošné rozhraní mezi její bělostnou kůží a úchvatným předivem punčošek, pod mýma rukama se vlnila dávná síla smyslnosti, kterou v sobě ty zatracené silonky mají, skrývajíc to, co zároveň odkrývají. Pomalounku, centimetr po centimetru jsem roloval punčošky, jako bych odhaloval všechno tajemství bytí. Jakmile jsem přešel přes kolínka, nedalo mi to a musel jsem je políbit, asi jí to trochu zašimralo, protože se hned podrbala, ale to nic. Moje pečlivě pěstěné kratičké vousy jsou jemné jako dětské vlásky, zvykne si. Pomalounku jsem stahoval punčošky ke kotníkům. Myslím, že jsem u toho vzdychal jako pes z Baskervillu a to byl teprve začátek… poslední centimetry, kdy jsem přetahoval punčocháče přes chodidla byly nejhezčí, srdce mi bušilo až v krku a kde se vzala tu se vzala, narostla mi třetí noha :D.
Teď byla řada na mě, abych se svléknul a šel se osprchovat, ale protože to vůbec nikoho ani trochu nezajímá, tak to přeskočím…
Vykoupaní, vyvýřivkovaní ležíme v posteli a… hm ještě k té výřivce – prostě doporučuju. Tečka.
Ležíme v posteli a já vidím na Elišce, že se chce chopit iniciativy, ale nedovolil jsem jí to. Položil jsem jí prst na ústa, se zjihlým úsměvem se na ní podíval a zašeptal, „lež…“
Tázavě se na mě koukla, ale povolila a uvolnila se. Zase jsem vychutnával ten pohled na její krásné štíhlé tělo, něco, co jsem už tak dávno neměl a neviděl, zkoumavě jsem si jí prohlídnul od hlavy k patě, prudkým třením rukou si přitáhl mocnou sílu energie a začal svůj koncert. Kousek po kousku jsem probral její ztuhlé svaly, šlachy i klouby, od šíje po hů… zadýšek, zadylínek, půlčičky…hů… rozdmýchal spící pránu, rozproudil krev až bělostná pokožka zčervenala vzrušením. Eliška jen vzdychala a slastně přivírala oči. Děsně mě to vzrušovalo, pan Vrtiška na mě čuměl jako péro z gauče a překážel. Když jsem skončil se zády, Elišku jsem obrátil a pokračoval zepředu. S nebeskými peřinkami jsem si dal obzvlášť záležet. Dlaně jsem měl horké a pevné a s jistotou naslouchaly těm niterným výkřikům blaženosti uvolňovaných bloků. Hrál jsem si… hrál jsem si jako malý kluk, nevynechal jsem jediné místečko a odměnou mi byl pohled, jaký bych si vlastně neměl v mém věku a postavě ani zasloužit. Ale pořád to byl jen začátek.
Zbývaly nožky. Nejdřív já. Přisunul jsem se co nejblíž a opřel si je o hruď tak, aby se její chodidla dotýkaly mé tváře. Ztuhnul jsem v nekonečné touze zůstat takhle navěky. Vdechoval jsem to divinae suavitatis plnými doušky vděčný, že je Eliška stejné chemie jako já. Nevnímal jsem ji jako štětku, protože její vůně ji postavila na roveň bohyním, alespoň pro mne. A tak, jak jsem byl, jsem opět začal s masáží, jemně a pomalu, z nitra ven, od kolen dolů, kotníky, nárty, a nakonec chodidla a prsty. Eliščino vzdychání nabralo na intenzitě. Její ruce se mimoděk spustily níž, a pohrávaly si s lasturovým pobřežím. Vůně jejích nohou a pohled na ty hravé prstíky mě začaly přivádět do extáze. Pan Vrtiška byl rozčilením celý rudý a chvílemi připomínal šprta, který moc touží být vyvolán. Olízl jsem si rty a jeden po druhém jsem vcucnul Eliščiny prsty u nohou do pusy, sál jsem je a masíroval jazykem, hloub a hloub až mi v puse zmizela skoro celá její nožka. Eliška se začala prohýbat a druhou nohou si přitáhla mou hlavu blíž. Nedovolila mi, abych ji nohu přestal cumlat. Její vzdechy nabyly toho správného odstínu. Ta moje maličká krásná štětulka byla vzrušená jako bernardýn. Já ovšem taky, vždyť jsem prožíval na vlastní kůži to, o čem se mi jen snilo…
Po chvíli si Eliška vystřídala své nožky v mé puse a náhle se jí začal úžit zrak. Na to jsem čekal. Natáhl jsem ruku a pevně ji přitiskl na ten její překrásný lotosový květ, okamžitě po mé ruce chňapla, přitlačila a než se země pootočila o mikrometr, vytryskla v mohutné explozi čiré rozkoše, přičemž zapomněla, že má svou nožku v mé puse a málem mě udusila. Bylo to úchvatné, bylo to ohromující, byla to odměna v té nejčistší podobě. Bylo mi neskutečně krásně.
Eliška ležela pokojně na zádech, ruce za hlavou, nohu přes nohu a dívala se na mě…
„já nevím, co říct,“ řekla
„tak nic neříkej…“ usmál jsem se
„já jsem nikdy nic takového nezažila, vůbec jsem netušila, že by mě zrovna tohle mohlo tak vzrušit…“
„to víš, jsou věci mezi nebem a zemí, ale já jsem si říkal, že by se ti to mohlo líbit, už když jsem poprvé sáhl na Tvou nohu, v tu chvíli jsem pocítil neskutečnou slast, jako bych dostal vílí polibek… a tys to okamžitě vycítila a vyšla si mi vstříc tím, jak sis položila svou nohu přes mojí - to bylo hódně povzbuzující. V tu chvíli jsem věděl, že si splním svůj sen…“
„ale vždyť, ty jsi se přece, ty jsi…“
„copak?“
„Ty jsi se přece neudělal ne?“
„No, jak se to vezme, pan Vrtiška se rozhodně cítí podveden, ale to nevadí, dočká se… ale ne tady a ne teď, teď chci jen prožívat tebe…“
„Proč? Proč jen mě Davide? Vždyť si přece sem přišel pro své uspokojení?“
„Ale jistě Eliško, ale proč by sis měla myslet, že jsem ho nedosáhl? Dosáhl Eliško, Ego sum valde contentus, dosáhl jsem uspokojení, a dokonce ne jednou… tohle mi sluníčko totiž nějaký ten pátek vydrží víš ?
„Já se picnu, tak ty mě namasíruješ, uspokojíš, a ještě za to zaplatíš… to není fér…“
„Ale je Eliško, to víš, že je, jsem lord a dělám si, co se mi líbí…“
Druhý den, když jsem odjížděl z hotelu a šacoval si kapsy, „kde jsem krista nechal tu jízdenku“, našel jsem malý lísteček a na něm bylo napsáno:
„Milý Davide, mockrát Ti děkuji, přikládám své telefonní číslo, a kdybys náhodou jel zase do Ostravy, moc pěkně Tě prosím, zavolej mi. Eliška.“
Konec
Za obsahovou kvalitu příspěvku, především pak slohovou a pravopisnou odpovídá jeho autor. Administrace Puncoska.com nenese odpovědnost za případné gramatické, či slohové chyby v textech.
