Když jsem to poprvé spatřil na videu, zůstal jsem jako opařený a přehrával si to pořád dokola. V noci se mi o tom zdálo a musel jsem spát na břiše, leckdy i zakousnutý do polštáře. Absolutně dokonalé. Bylo to spojení všech mých tužeb v této oblasti, což možná připadne někomu divné, ale pokud znám lidi, tak nikoliv výjimečné. Rozhodl jsem se, že tu scénu prožiji ve skutečnosti a na vlastním těle. Musím, jinak se zblázním.
Co k tomu budu potřebovat:
a) jednu ženu (štíhlou, mladou a krásnou, nezbytná podmínka tohoto biochemického pokusu)
b) jedno lehké křeslo ve tvaru střevíčku (nenajdu-li, vyrobím z polystyrenu a nějaké vhodné látky, semiše, manšestru či možná i sametu)
c) jedna povídka
d) jeden vhodný prostor se zvukotěsnými stěnami, dobrým osvětlením a koupelnou.
e) čas
f) peníze
Výborně, nic z toho není nesplnitelné, snad jen s výjimkou bodu a: tedy pokud bych chtěl dobrovolnici se stejnou touhou, ale jsem realista a chápu, že takové se volně v přírodě moc nevyskytují, až na několik málo jedinek, které jsou ovšem pečlivě šlechtěné, a tudíž i přísně chráněné. Kdepak, mnohem snazší bude najmout si na tento pokus profesionálku. Tam v červených salónech je jich nepočítaně, stačí jen dobře vybrat.
Pustil jsem se hned do příprav: Odkládal stranou korunky, plánoval čas, pořídil veliký hranol polystyrenu a vzal do ruky dlouhý nůž. Po 14 dnech, kdy se mi hluboká řezná rána na zádech jakž takž zahojila jsem se rozhodl jinak. Zašel jsem k jednomu známému řezbáři a zadal mu, aby mi z nového hranolu polystyrenu vyřezal střevíček, podle přiloženého nákresu. Střevíček byl hotov už druhý den a doslova za pakatel. Odvezl jsem ho domu, změřil a nastříhal látku, což mi šlo dobře, protože jsem už kdysi šil plachtu na jachtu a zkracoval si džíny. Tavňákem jsem polystyrénový střevíček polepil kombinací semiše a manšestru a křesílko bylo hotové. Jako víno. Hrdě jsem si prohlížel hotové dílo a hned si ho i vyzkoušel…
Teď ještě zbývalo najít vhodné místo a ženu. Hm. Kancelář jsem vyškrtnul jako nevyhovující, protože její tenké stěny propouští i lehký kašel, doma by to opravdu nešlo a hotel to už je úplná blbost. Tak sakra kam? Chci soukromí, klid a žádné neregistrované kamery! Nakonec jsem to vymyslel. Pronajmu si víkendový apartmánek. Howgh. A teď už jen Ženu. Vybíral jsem ze všech místně dostupných, které měly v popise, že praktikují FF a přiznám se, že selekce byla dost náročná, ne snad, co do tvarů, ale co do tzv. souznění. Nakonec se jich do užšího kola dostalo sedm (chudáci holky, vůbec o tom nevěděly). Těmto sedmi jsem zaslal krátký e-mail včetně této povídky a požádal o stanovení ceny. Zpátky se mi ozvaly tři. Ceny přijatelné (dopis jsem psal tak, aby byly přijatelné). Třikrát výborně, z jejich odpovědí jsem pocitově vybral jednu a zavolal. Zbylým dvěma jsem poslal diplomatickou zprávu, abych je měl v záloze nebo na příště. Dobře já.
I nastal den D. Zajel jsem dopoledne do objednaného apartmánu, připravil aranžmá a občerstvení. Dáma byla domluvena na třetí hodinu. 13:00. 13:30, 14:00, čas se nekonečně vleče a přesto letí. 14:30, vyrážím, auto vypíglované, za zrcátkem miniaturní pugétek minirůžiček. V krabici na zadním sedadle malý dáreček. Je mi blbě. Celý se třesu vším možným, jen ne vzrušením.
Vybraná slečna čekala na domluveném místě přesně na čas. Bod pro ní. Vyskočil jsem ze sedadla, obešel auto a přečkal vteřinové hodnocení. Dokonce jsem počkal s otevíráním dveří a ponechal slečně, aby se ještě na poslední chvíli mohla rozhodnout, ale ona se jen usmála a pokynem mě nechala otevřít. Oběhl jsem zase auto, nasednul a vyrazili jsme. V autě jsem si uvědomil, že jsem to vymyslel špatně, vypadám totiž lépe zepředu než z profilu, ale protože v autě musím koukat hlavně před sebe je to na pendrek. Tak dál. Za chvíli jsme byli u cíle. Pospíšil jsem slečně otevřít dveře u auta, slečna vystoupila a já si všiml, že mi lohla tu minikytičku ze zrcátka a dala si jí do výstřihu, fantastické, přestal jsem být tolik nervózní a usmál se na ní. Sáhl jsem pro krabici a šup do apartmánu. Šel jsem maličko pozadu, abych si mohl důkladně prohlédnout svou výhru. Dobrá, štíhlá, pěkně tvarovaná, ladný pohyb a hezké vlasy, s tím se dalo pracovat. Vlnila se při chůzi v bocích, ale nijak přehnaně, myslím, že jsem vsadil na dobrou kartu, ale nepředbíhejme.
V pokoji bylo útulno a příjemně, pomohl jsem slečně z kabátu a šel postavit vodu. Když jsem se vrátil, zaznamenal jsem, že se mezitím převlékla a přezula. (A beze mě, sakra). Místo džínů a blůzky si natáhla černé těsně padnoucí minišaty z pod kterých lehounce vykukovala krajka skoro průsvitných černých silonek, na nohy si nazula tmavě červené, maličko zdobené lodičky a stála zrovna u mé hlavní rekvizity… srdce se mi rozbušilo až mi málem šálky popadaly z rukou, hlasitě jsem polknul a postavil kafe na stolek. Strašně jsem se bál otázky: „Tak jak to chceš?“ Naštěstí nepadla. Uf! Slečna se ladně přenesla na sedačku, vzala si kafe a pohodlně se opřela, nohy položila na stůl. Mrcha. Sedl jsem si po straně, taky s kafem v ruce a přemýšlel, jak to vlastně chci. Teď, když na to došlo, jsem ani moc nevěděl, jak dál. (Typické že?) Slečna si mě prohlížela, jak dřepinkám s kafíčkem vedle ní a hoří mi uši. Kdybych byl svůj učitel, dal bych si pohlavek, jen tak pro formu.
Slečna se škádlivě usmála a udělala to jediné správné, začala se zaobírat svýma nohama: popotáhla šaty, urovnala krajku, vyzula a nazula střevíček, opřela nohu o okraj stolu, druhou hodila přes ní, pak se jakoby zadívala na podpatek, znovu sundala lodičku a prohlížela si ho zblízka, pak mi ho podala a požádala mě, jestli bych jí nenarovnal gumu na podpatku… vzal jsem ho do ruky jako monstranci a málem omdlel, narovnal jsem o milimetr podešvičku a políbil ho, slečna zavrtěla nesouhlasně hlavou, natáhla ke mě nožku a já jí ho nazul. V podpalubí zavířili bubny forte. Dopili jsme a slečna mě odvelela ke křesílku a tázavě se podívala na mé oblečení. Zavrtěl jsem hlavou, teď ne, až později, možná. Slečna pokrčila rameny a objala mě. Pevně mě stiskla rukama a vyvíjela tlak směrem dolů, podvolil jsem se a pomalu klesal k zemi, nejdřív na jedno koleno, pak na druhé. Slečna se narovnala a nohou mě přiměla trochu se na kolenou rozkročit, pak se o mě opřela rukama a naznačila prudký kopanec směrem k vířícím bubnům. Svalil jsem se na všechny čtyři… móc vtipné… slečna se smála a ukázala na zem ke křesílku. Lehl jsem si na záda a křesílko postavil na sebe, přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. Srovnal jsem ještě vířící bubny pod podpatek křesílka a čekal.
Slečna si mi stoupla těsně k hlavě a nechala naplno rozeznít mé touhy při pohledu na její štíhlé nožky zakončené ústřední půjčovnou jejího okrajkovaného ženství. Tohle je božský pohled, a jestli existuje chlap, který by při takovém pohledu hlasitě nepolykal, tak to musí být úplnej debil. Kochal jsem se a moje vzrušení narůstalo… ne nejsem otrok, a nikdy jsem nebyl, ale ležet u nohou krásné ženy, je tak sladce vzrušující, že bych snad upsal duši ďáblu (fuj). Slečna se otočila, takže jsem teď lépe vnímal její přední křivky. Dělala to dobře, pomalé ležérní pohyby, kterými si nad mou hlavou upravovala punčošky, hladila bříško a boky, to vše nutilo mé oči, aby vyskákaly ze zákopů na zteč.
Pak se plavně posadila. Jůůůů, ááách! Hůů! To byla nádhera, podpatek křesílka zdusil víření bubnů a tlak na mé hrudi vyslal staccato impulsů do celého těla. Držel jsem křesílko po stranách, a snažil se nevzlyknout rozkoší, jen jsem odfukoval. Podpalubí vřískalo blahem. Myslím, že mi dóst zářily oči, protože slečna vypadala pobaveně i spokojeně, zvedla pravou nožku, chvilku si ji ve vzduchu prohlížela a opatrně mi ji položila na obličej. Podpatek se mi něžně zaryl do brady, zatajil jsem dech a zblízka šilhal na podrážku její lodičky, vzápětí zvedla i levou nohu a položila ji jemně vedle pravé. Ó nebesa, cítil jsem její plnou váhu na svém těle a na obličeji její střevíčky. Božské! Slečna se pohodlněji usadila na křesílku, čímž se mi její podpatky trochu víc zaryly do brady, ale vnímal jsem to jako rozkoš, a ne jako bolest. Chvilku mě nechala si to užívat a pokračovala ve hře. Podpatkem mi rozevřela rty a když jsem automaticky vyplázl jazyk, lehce mi ho přišlápla. Joj, při nesmrtelných bozích, kdybych nevyvažoval to křesílko, asi bych si okamžitě narval celou její botu do pusy, tak to bylo dokonalé, její podpatek mi vklouznul do pusy a zajel až do krku a já cucal a cucal až se mi propadly tváře a ví bůh, že kdyby nebyl tak dobře přidělaný, tak jsem ho vcucnul celý a spolknul. Pak se k němu připojil i druhý. S podpatky v puse, s očima přilepenýma na jejích podrážkách a s vědomím, že já pán tvorstva a hlava pomazaná, jsem jen docela obyčejný podstavec pod jejím křeslem, mě přivádělo do transu. Kňoural jsem a vrtěl se až musela slečna na křesílku poposkočit a trochu mě ujařmit.
Jen jsem heknul a zklidnil se. Pak mi slečna nabídla k olízání podrážky. Neváhal jsem. Jindy bych si to určitě moc dobře rozmyslel, ale teď jsem byl v takovém rozpoložení, že se po mě mohlo chtít cokoliv. Slečna mě nechala lízat docela dlouho a vypadala, že si to užívá, ale pak postavila obě nohy zase na zem, opřela se lokty o kolena a koukala mi shora do očí. A já zdola do jejích.
A zatímco jsem se oba koukali, vyzula si lodičky a zase se narovnala. Slyšel jsem, jak lodičky ťukly o zem a vzrušením jsem nemohl ani dýchat. Slečna si opřela jednu nohu o mou hruď a druhou položila na můj obličej, pomalu, abych se mohl dostatečně vynadívat na její chodidlo v punčošce. Opravdu věděla jak na to. Její chodidlo bylo překrásné, malé a nádherně tvarované, prstíky jedna báseň. Letěl jsem mu celým svým bytím vstříc. A pak se mě dotklo, zlehounka, jako když dosedne motýl. Něžně přejela chodidlem po mé tváři a usadila ho na správné místo, zalykal jsem se jeho vůní a něhou a nedočkavě čekal na druhé. I to přišlo a já zemřel. Na vteřinu či na dvě, ale zemřel jsem. Rukama jsem křečovitě svíral křesílko a celé tělo se mi otřásalo rozkoší. Byl to nepopsatelný pocit. To, jak na mě seděla, na trůnu, jako nějaká bohyně, s nohama na mém obličeji, ta vůně… ach mé bytí… kdo kdy změřil hloubku rozkoše… je nekonečná…
Slečna mi rozuměla, cítila mou vášeň a rozkoš, nechala mě v ní ponořeného a nerušila mě zbytečnými pohyby a už vůbec ne zbytečnými slovy. Královna hvězd, o tom bylo to souznění, které jsem hledal, ó jaké štěstí, že jsem ho hned na poprvé našel. Opřela se pohodlně o opěradlo a vzala do ruky mobil. Nevím, jestli hrála fazolky, nebo si s někým psala a bylo mi to namouduši jedno, já byl dokonale šťastný. Splnil jsem si sen a přesvědčil se, že má životní filozofie je správná. Žena je prostě vyšší bytost, ne snad z nějaké debilní feministické rovnoprávnosti, ale z hlediska prostého přírodního principu.
Když slečna přišla o všechny životy ve fazolkách, nebo dopsala své zprávy, začala si mě zase všímat. Sundala jednu nohu z mého obličeje a natáhla ji do vzduchu, to abych viděl aspoň na jedno oko. Pak začala pomalu rolovat punčošku dolu. Mrcha. Když ji dorolovala ke kotníku, sundala mi z obličeje i druhou nohu a tu první mi položila na pusu, prsty mi rozevřela rty, vklouzla dovnitř a dokončila stahování punčošky, která mi tak skoro celá zůstala v puse. Špičkami prstů ji pěkně nadusala dovnitř, pak si tu bosou zase opřela a opakovala totéž s druhou. I tahle punčoška našla svůj nový domov v mé puse, takže dýchat jsem mohl jen nosem. A na to ty bosé nožky čekaly. Slečna roztáhla prsty u jedné nohy a pomaloulinku ji sunula přes mou ucpanou pusu k nosu. Nestačil jsem polykat sliny. Její dokonalé, křehoučké, voňavé prstíky objaly můj nos, zatímco druhá nožka přistála na mých očích. Chudák já, tolik jsem o tom snil, tolik jsem po tom toužil, teď to mám a propadám se do závislosti, jestli mě teď ta holčina požádá o šekovou knížku… je v pravé kapse u bundy… i s perem…
Ale slečna je charakter, když už to vypadalo, že puknu, vyndala mi punčošky z pusy, položila svá bosá chodidla na můj obličej a já po dlouhé době zaslechl její hlas. „Lízej“ řekla. A já lízal. Paty, prsty, celá chodidla, lízal a lízal a brečel a zase lízal a cucal a lízal mezi prsty a všude kde jsem jen mohl. Všech pět mých smyslů vnímalo ten okamžik. A bylo to tak fantastické, že se i slečna začala v křesílku vrtět a poskakovat a čím více poskakovala, tím zuřivěji jsem lízal. Slečna se rozvášnila a občas mi bezostyšně dupla na tvář i nějaký ten drobný kopanec padl. Bylo to tak rajcovní, že jsem se poprvé v životě udělal, aniž bych se svlékl, nebo se ho, byť jen konečkem prstu dotkl. Avšak dokonáno jest.
Má bohyně Ženo, co už bys víc chtěla. Sedíš si v křesle ve tvaru střevíčku, položeném na muži a muž se svíjí rozkoší pod Tvýma nohama ochotný upsat Ti svou duši. Nevěřil bych, že jsem toho schopen, ale holt, když musíš, tak musíš!
Slečna mě nechala vydýchávat, ale zůstala sedět a rozkošně si mě prohlížela, teda myslím, protože své nohy nechala stále na mém obličeji. Když odezněly poslední salvy… a já konečně zhluboka vydechl v nekonečném uvolnění, pošoupla nožky stranou a jen mě s nimi pomalu hladila po tváři a po čele… byl to jemný mazlivý pohyb a úžasně příjemný… přesně to bylo zapotřebí, aby má rozkoš hluboce zakořenila ve mně a nevyvěrala příliš brzkým koncem… skvělá holčina… opravdu skvělá…
Po nějaké době, jsem jí pohladil nohu, což okamžitě pochopila jako signál a zvedla se s křesílka, uf… tedy, ne že by byla těžká, naopak, ale o poznání líp se mi dýchalo, sundal jsem ze sebe křesílko a doufal jsem, že se slečna nepodívá… podívala… a vyprskla smíchy… no bóže… tak se převléknu, no a co. Pomalu jsem vstal, v zádech mi křupalo jako by vstávala skříň… no no… ukázal jsem jí na kanape s prosebným pohledem a šel se přeměnit. A pak? Pak zazvonil zvonec a pohádky je KONEC.
