Je to vskutku již drahně let, ale skrze vzpomínky, jako by to bylo včera. Byl jsem tehdy posledním rokem na střední, a kromě hudby a plachet se mnou cloumaly už i hormonální vášně, takže mé myšlenkové pochody vypadaly asi takto: Jestli x1 a x2, jsou kořeny rovnice 2x2 + 1,1x - 3,91 = 0 - jak mám sakra vypočítat… holky. Včera jsem měl místo dur dát moll a spíše klesat… holky. Vůbec mě to dneska nemyslí… holky. Kdybych tu stěhovku pořádně přivázal, tak neulítla… holky. Ne, nemám cíga, kouřím přece dýmku tatare… holky. Prostě provázely mne, ať jsem myslel na cokoli. Ovšem na jednu věc jsem myslel ještě víc než na samotné holky a sice na jejich nohy. Pekelně mě vzrušovaly a vůbec jsem nechápal proč. No, teď už to vím, ale tenkrát ne, ostatní básnili pořád jen o kozách, fuj, to je ale hnusnej výraz… o francii, o šukačkách, ble další hnus…, ale o nohách nikdo, jen já. A nevěděl jsem, co s tím, protože i holky, ač dělaly se svýma nohama všechno proto, aby mě přivedly do blázince, básnily o úplně jiných věcech, o nohách nikdy.
Bloumal jsem odnikud nikam, dovnitř i ven a snil. Kdykoliv kolem přeběhla sukně ihned jsem zbystřil a v hrudi mi zabušilo, nejdřív jen trochu, pak víc, a ještě víc až to nakonec bušilo nejen v hrudi. Holky se často divily, proč se, když s nimi mluvím, obracím tu ke zdi, tu ke skřínce, nebo si honem sedám. Co mohly tak asi tušit o ptácích ohnivácích… trdla bláznivá…
Zvláště na jednu jsem měl „spadeno“. O rok starší Jiřina, dělala čest svému jménu. Děvče krásných tmavých očí, líbezného obličeje, štíhlý pas a ňadra dmoucí a nožky? Nožky jako sen. Co mě dalo práce, než jsem vymyslel, jak se zmocnit jejích červených pantoflíčků (tedy jen jednoho) a pak s kamennou tváří a účastí poslouchat, jestli věřím na duchy, protože jí prý jednou zmizela ze zamčené skříňky pantofle a druhý den tam zase byla! Dokonce se mě chytla za ruku, když mi to vyprávěla
Ovšem, přes ten úžasný zážitek s jejím k sežrání voňavým pantoflíčkem pod peřinou, jsem toužil po nohách, čím dál tím víc a víc. Jednou jsme s Jiřkou, v zájmu studia, seděli na kanapi ve studovně. S vyzrálým záměrem, velmi šikovně a potají jsem zastrčil její sešit mezi sedák a opěradlo. Jiřka totiž seděla na kanapi s nohama nahoře, měla na sobě punčochy a nalakované nehty. Odstup satane! Po chvíli marného hledání, jsem poznamenal, že asi zapadl sem… a jal se ho gentlemansky lovit. Zabořil jsem do gauče ruku až po rameno a tím jsem dostal svůj obličej těsně k jejím nohám, wow! Jiřka ani nepípla, ani se nehnula a já lovil a lovil. Hm, nakonec jsem ho vylovil, poněvadž jsem musel, ale zvednout se z gauče byla holá nemožnost. Rozpálený jsem byl jako kamna, a i to nevinné děvče nakonec pochopilo, že mé funění nezpůsobil jen výlov sešitu… holky na tohle mají neomylný čuch. Jiřka se začervenala (to bylo dobré znamení), pomalu sundala své nohy z gauče na zem a po straně se na mně podívala. Mlčel jsem. Chvíli panovalo naprosté ticho rušené jen polohlasným mumláním některého šprta, až konečně se Jiřka usmála a řekla: „tak ti ď.“
[block:ad=90]
Od té doby jsem zaznamenal jistou nepatrnou změnu v jejím chování vůči mně, ale opravdu nepatrnou, a že to byla změna, vím až teď s odstupem času, tenkrát jsem byl úplně blbé nemyslící tele. Ona poznala, že mě berou její nohy a začala mě s nimi provokovat, malinko, zlehýnka a já? Blb.
Až jednou se zadařilo. Jiřka stála na nejvyšším schodu vedoucího do klubovny a opírala se o zábradlí. Na sobě bílou letní rozevlátou sukni, tak akorát odhalující její štíhlá lýtka a na nohou perlové sandále na středním podpatku, už z dálky pohled pro bohy. Přihopkal jsem k dolů pod schody, pod levou paží něco učebnic, pravou jsem se chytil zábradlí a snažil se zvednout svůj zrak nahoru. Její nožky byly tak na úrovni mých ramen. Měl jsem původně v úmyslu se mile usmát a sdělit něco duchaplného, ale místo toho jsem jen hlasitě polkl, sevřel zábradlí a obdivně zíral na její nohy. Jiřka zvolna zvedala špičku a pomalu pohupovala nožkou na podpatku. Něco mi povídala. Nevím co. Vší silou jsem se vzpamatoval, zaklonil hlavu a podíval se jí do tváře. Shlížela na mě dolů a řekla:
„héj, tak půjdeš večer do laguny nebo budete zkoušet ve zkušebně?“
„ještě nevím…“ zakrákoral jsem
„tak mi dej vědět včas, abych si třeba zajistila jiný doprovod…“
„opovaž se!“ Probudil jsem se z krákorání, „to tě nesmí ani napadnout obludo!“
„Co! Obluda! Chceš abych ti šlápla do úsměvu kytaristo?“ Zvolala a pozvedla nohu.
Jo, jo, to jsem právě chtěl, ale úplně jsem to tenkrát ještě nevěděl… naštěstí mě vedl instinkt. Zakřenil jsem se a vyplázl na ní zezdola jazyk, jak nejvíc jsem mohl! Neodolala. Vystrčila nožku a otřela si o něj svoji podrážku, důkladně a pomalu. Držel jsem, a přestože to netrvalo déle než vteřinu dvě, větší bouři v podbřišku jsem do té doby nezažil. Jiřka se vzpamatovala první a honem se omlouvala.
„Ježíši promiň, já nechtěla, hned to vyplivni…!“ Seběhla se schodů a začala mě hladit po vlasech.
Nevím, jak jsem se na ní tenkrát podíval, ale ještě o mnoho a mnoho let později, když jsme se s Jiřkou potkali a povídali si o starých dobrých časech, mi vyprávěla, jak s ní ten pohled zacloumal, co všechno z něho vyčetla, tak neskutečně rajcovní a sexy, a přitom tak něžně vážný a plný lásky, ten pohled byl, že nikdy od té doby, žádný podobný neviděla.
V ten den naše prosté kamarádství postoupilo o další krok a čekala nás spousta krásných věcí. Ovšem už nyní spojeni malým společným tajemstvím. Krásnou dívčí nožkou a mojí vášní.
Pokračování příště….
Za obsahovou kvalitu příspěvku, především pak slohovou a pravopisnou odpovídá jeho autor. Administrace Puncoska.com nenese odpovědnost za případné gramatické, či slohové chyby v textech.
