Páni, to byla pobídka, a jak krásně to znělo – olizuj mi nohy – zatetelil jsem se blahem, a i přes trochu zdřevěnělý jazyk vroucně pokračoval v díle. Jiřka měla nohy hladké a heboučké jako hedvábí, bez jediné žilky nebo kazu. Útlé něžné kotníky, překrásný tvar nártu, jemně vykrojené paty, tak akorát prohnutou klenbu a deset dokonalých prstíků, ještě umocněných jemným růžovým lakem, takže vypadaly jako růžolící panenky. Lízal, olizoval a cumlal jsem je pomalu a důkladně stejně jako chodidla, nárty i kotníky. Chuť jejích nohou byla sladká, s nepatrným přídechem slaného potu, ale tak dokonale vyvážená, že v tu chvíli a navždycky se ze mě stal absolutní doživotní labužník.
„podrbej mě zubama na patách – jemně!“ prosila Jiřka z postele, „ták, to je boží! – A teď mě znovu vylízej mezi prsty, pomalu – tam, ano, to je ono! Ach, to je krásné! Nepřestávej, ještě, pořádně… a druhou…“ poroučela Jiřka vzrušeným hlasem, nastavovala mi své nohy, jednu po druhé, a zatímco jsem obsluhoval jednu, druhá spočívala na mém zátylku. Po několika minutách si Jiřka odfoukla, vytrhla mi nohu z pod pusy a postavila se, zvrátil jsem hlavu a podíval se vzhůru. Hua!!! Jiřka na mě shlížela, nastavila mi nohu k políbení, pak mi stoupla na záda a přešla k židli. „Prostě si dáme na chvilku oraz a napijeme se“, řekla trochu chraplavým hlasem. Vyskočil jsem, zamotal se do prostěradla a usedl vedle ní. Jiřka se pobaveně usmála a zeptala se, „proč se přikrýváš? Ty se stydíš?“
„Nestydím,“ odpověděl jsem, „ale přijdu si směšný, když mi tak trčí, a taky trochu moc zranitelný…“ nevěděl jsem, jak pokračovat. Jiřka se zasmála, vklouzla rukou pod prostěradlo a pořádně mi ho stiskla, kvíknul jsem a trochu sebou cuknul… „nech ho vydechnout, prosím tě jó…“ zahučelo ze mě, protože jsem okamžitě pocítil další nával rozkoše. Jiřka pokrčila rameny, ušklíbla se a nalila nám bowli, pak s gustem napíchla na párátko višničku a podala mi ji.
V klidu jsme popíjeli a zobali višně z úst do úst až jedna višnička hapala mezi Jiřčiny nebeské peřinky. Pohotová Jiřka višničku zachytila mezi ně. Hle, úkol pro mě? Jiřka pomalu uvolňovala prsa a mezi nimi rudě zasvítilo, višnička sice ztratila tvar, ale šťáva a brandy stékající mezi jejími prsy mě vyburcovaly k činu. Sehnul jsem se, zaňufal, zamlaskal, zachrochtal a prsíčka očistil. Dobře já! Dobře Jiřka! Dobře višnička! -
Mrknul jsem na hodiny a zaposlouchal se do ticha chodby, všude byl klid, hlídač už určitě u televize usnul…, obrátil jsem se zpátky k Jiřině, chytil jí za ruku a políbil. Jiřka se mi vpíjela jiskřícím zrakem do očí a veselé ohníčky ve mně probouzely další žádostivost, což asi na mě bylo vidět, protože Jiřka vstala, sáhla do tašky a vylovila odtamtud malý balíček. Rozbalila ho a podala mi něco do ruky. Obracel jsem malou kapsičku v ruce a pár vteřin nechápavě přemítal, co to je. Á – ach ano, svitlo mi a okamžitě jsem zrudnul. Jiřka vyprskla smíchy a pohladila mě po tváři, „užs to někdy nasazoval?“ Zeptala se škádlivě. „Ne!“ špitl jsem nešťastně. „Tak ukaž…“ řekla Jiřka a začala ze mě sundávat prostěradlo. Nevím proč, ale najednou jsem se děsně styděl. Stoupnul jsem si a nejradši bych utek. Jarabáček smutně visel hlavou dolů, a já z hrůzou pozoroval, jak se zmenšuje. Jiřka do něj cvrnkla, jednou dvakrát, prstem ho rozkývala bim bam, ale nic. Nasadila tedy silnější kalibr. Zvrátila se na židli, její noha vystřelila vzhůru, opřela mi jí o hruď a zavrtěla prstíky. Účinek byl okamžitý. Jarabáček zařval a v mžiku zmohutněl jako olgoj chorchoj z mongolských stepí.
Jiřka se uchechtla a vzala mi z ruky kapsičku. Vyndala ochranu a jedním pohybem mi ji nasadila, jako když navlékne ponožku. „Co to je?“ Koukal jsem na čepičku, která zůstala v předu, „dyk teď chudák vypadá jako Pinokio…!“ Jiřka na nic nečekala, párkrát jarabáčka stiskla, vstala ze židle a dotáhla mě za něj k posteli. Lehla si, a já vedle ní. Začal jsem jí laskat, hladit a třít se o její stehno. Jiřka ležela bez pohnutí a jen na mě koukala s rukama za hlavou. Po chvíli řekla: „Mohu ti něco říct?“
„Copak sluníčko?“ Odpověděl jsem roztržitě, protože jsem právě kladl prsty poblíž bermudského trojúhelníku. „Víš, proč jsem tak rychle utekla z klubovny?“
„No schválně, to by mě zajímalo…“ zastavil jsem prsty a zpozorněl.
„No totiž, jak jsi řekl…, že i kdybych tě přivázala k posteli a mučila, jako posledního otroka… víš, mě to tak děsně vzrušilo, že jsem musela vyběhnout…“
Zpozorněl jsem ještě pozorněji a určitě ztuhnul, nic jsem však neřekl a čekal, co bude dál.
„Já bych nerada, aby sis o mě myslel, něco špatného, ale možná sis už všiml, že ráda komanduju, ne moc, ale občas ano… víš, mě by se strašně líbilo si na to zahrát…“ Jiřka se odmlčela a páni… docela zrudla! Mnou projela vlna vzrušení, rychle, jako kdybych si sáhl hřebíkem do zásuvky, polknul jsem a pronesl lehounce přiškrceným hlasem: „Jako… jako, že bych byl tvůj otrok… jako opravdový?“ Jiřka mě stiskla rameno a povídá, „ale ne opravdový, jen si na to zahrát, teď! Vlastně bychom jenom povídali…“
„A co když mě z toho vzrušením klepne!“ Řekl jsem v položertu.
„Jakože by se ti to líbilo?“ ožila Jiřka, „ty bláho, víš, mě… já jsem… od té doby, co jsem ti ehm, otřela podrážku o jazyk a viděla, že tě to… dostalo… tak jsem si myslela…, říkala jsem si, že by ses možná dal ukecat… jsem asi divná co?“
„Prokrista, proč bys měla být divná!“ Zvolal jsem upřímně, „dovedeš si vůbec představit, jak je to vzrušující, když si taková jemná a něžná holčina začne hrát na drsnou paní? Mě to vzrušuje, prostě vzrušuje a ty víš moc dobře, že nejsem žádnej drnohryz…“ dodal jsem sebevědomě a zatnul bicepsy… Přikryl jsem Jiřce pusu a začal jí líbat na bříško a na prsa, „a jak by sis to představovala?“ Zeptal jsem se po chvíli.
„No, budeme se normálně milovat… a já tě budu komandovat, nařizovat ti, urážet tě… a ty mi na všechno musíš říct ano paní…!“
„tak jó, to chci…!“ Souhlasil jsem honem a otřásl vzrušením. I Jiřka se zdála být velmi vzrušená, dech se jí zrychlil a nevědomky si mnula bradavky, letmo ještě zkontrolovala jarabáčka a labužnicky roztáhla nohy.
Srdce mi tlouklo jako o závod, polykal jsem sliny, jako by to byla plzeň a začal se sunout výš. Nalehl jsem na Jiřku a než si stačil v hlavě srovnat, že to dělám úplně poprvé, automaticky, byť s pomocí ruky jsem našel cíl a zasunul jarabáčka do hřejivě vlhké jiřčiny lasturky. Oba jsme zakňourali… Jiřka mi zaťala nehty do zad, jak jí tělem proběhla lehounká křeč, zaklonila hlavu, zavřela oči a zuby se kousala do rtů. Já chvilku zůstal nehnutě a skrze jarabáčka cítil, jak do mě přechází celá její touha, její ženskost, vzrušení, příslib jara a nového života. Byl to velmi krásný pocit, i přes pochyby, jestli to dělám správně. Pomalu, docela pomaličku jsem začal klouzat sem a tam… jako bych zjišťoval, kam až mohu vyjet a kam až se mohu dostat… postupně jsem zrychloval, cítil jsem totiž, že Jiřka chce, abych zrychloval…, vycházela mi vstříc až jsme chytili společný rytmus… a zase zrychlili. Opřel jsem se o lokty a funěl Jiřce za krk. Občas se mi podařilo ji za krkem políbit… Jiřka asi zapomněla na tu hru, protože byla úplně zticha, jen hekala. Ba ne, nezapomněla, po chvilce pootevřela oči a procedila mezi zuby: „dělej otroku! Dělej…!“
Super, to stačilo, aby se mi tváře zalili další dávkou krve a já přidal na razanci. „Tak je to dobře sluho, ano… pěkně se postarej o svou paní…!“ Pokračovala Jiřka, „jsi můj otrok, nic než otrok, otroku… nebo nejsi?!“ Dodala důrazněji. Ten důraz mi připomněl, že jsem úplně zapomněl reagovat… „ale ano!“ Zvolal jsem přidušeně, „jsem - jsem tvůj otrok… paní…!“ „Budeš mi sloužit otroku… nadosmrti, jen mě… budeš plnit všechna má přání, jsi můj pes, můj osobní sluha!“ Prohlásila Jiřinka a věřte mi nebo ne, fakt jsem po ničem jiném netoužil. „Vždycky a všude má paní…“ šeptal jsem vroucně a mrskal zadkem.
„…i venku…“ pokračovala, „budeš mi lízat podrážky bot, ty špinavej slídile… klečet přede mnou, plazit se… uděláš, co ti poručím…! A mně je jedno kdo to uvidí…!“ Zrychlil se mi dech a kousnul jsem Jiřku do brady a držel, zatímco spodní polovina těla zběsile kmitala… jak jsem to dokázal, nevím! Letitá internátní postel příšerně vrzala, ale my to vůbec nevnímali. Jiřka žadonila, abych jí kousal dál, čemuž jsem ochotně vyhověl, k prasknutí rozvášněný představami i skutečností. Jiřka hekavě huhlala něco o ponožkách…
„co - co poroučíš má paní?“
„Bu..bu..deš mi prát po..po..nožky…otroku“
„Ano… určitě…budu, rád budu…“
„v hu..hu..bě!“ Dodala, „a…a kalhotky.. taky… pračko špinavá…!“
„Ano paní…, lásko, všechno… všechno, co poručíš… poroučej… ježíši kriste tak poroučej…!!!“
„Otroku!“
„Paní?“
„Otroku!“
„Paní?“
Jiřka se rozvášnila jako kobra, svíjela se a zatínala mi nehty všude kam dosáhla, začala mi oplácet kousání a někdy jsem i docela upřímně zařval, ale bylo to úžasné.
„Budeš mi dělat záchod otroku! Načůrám ti do pusy! Dělej! Lízej mi nohy…!!“
Zvedl jsem se na kolena s jarabáčkem stále uvnitř, opřel si její nohy o hruď, zabořil obličej do chodidel a pokračoval v pohybu. Svíral a tiskl jsem ty božské nožky k sobě, prudce olizoval chodidla, zvyšoval tempo i důraz. Jiřka se otřásala, rukama rvala peřinu a kňučela rozkoší. Začal jsem cítit obrovský tlak, jako bych měl zešílet, pot ze mě cákal na všechny strany. Úplně se mi zatmívalo před očima… a najednou jsem nebyl… z nitra se mi vydral pravěký vzlyk a s řevem skrze zaťaté zuby jsem se udělal jako ještě nikdy. A stejně tak i Jiřka. Společný orgasmus je docela vzácnost, jak jsem se dočetl mnohem později, ale nám se to povedlo. Svíjeli jsme se ve společné extázi celou nekonečnost, a ještě dlouho poté, ležíce v těsném objetí se zavřenýma očima, sebou naše těla porůznu škubala, jak se snažila zpracovat ten nával hormonů. Netušil jsem tehdy, jak vysokou laťku jsem si nastavil.
„Děkuji ti lásko!“ řekla po dlouhé době Jiřka tiše, „bylo to nádherné! Skvělé…! Tak vzrušující… “
„Ne, to já ti děkuji kytičko, k zbláznění tě miluji, miluji a miluji, toužím po tobě a chci tě… bože můj… Jiřinko…, ale proč až teď? Proč ne dřív? Když si pomyslím, že jsi chod…“ Jiřka mi přikryla pusu a nedala mi domluvit. „Pst…, mlč, nic nebylo, nikdy… jen my dva… poslyš, kolikrát jsi už byl s holkou?“
„Nikdy! Dnes to bylo poprvé!“ Řekl jsem tvrdě, protože jsem nevěděl, jestli je to dobře nebo ne.
„Vážně nikdy?“ Jiřka se udiveně nazvedla, „tos byl, ale docela dobrej, to bych nikdy neřekla…“
„Ále jdi Jiřko!“ Zasmál jsem se a hruď se mi nadmula pýchou, „jakej dobrej… dyk na tom nic nejni… prostě tady TO… se musí zasunout SEM… a pak už to chce jen trochu pohybu… ne?
Závěr:
Tak tak, byla to nezapomenutelná magická noc tenkrát…, a to nejen proto, že jsem se poprvé miloval s holkou, ale jak jsme se milovali. Jiřka mi splnila mé sny a snad i já splnil ty její. A naše hra na paní a otroka vůbec nijak nepoznamenala náš opravdu romantický a krásný vztah. Chodili jsme spolu až do maturity, ale čas najednou běžel jako splašený, škola skončila a my se vydali každý jinou cestou. Ale když jsme se na konci našeho příběhu loučili, dali jsme jeden druhému dárek na památku. Já jsem Jiřce věnoval dvě devadesáti minutové MC kazety s ručně malovaným obalem, plné mých vlastních skladeb, písniček a básní a Jiřka mi na cestu dala nevelký balíček, který jsem však směl rozbalit až doma, a až budu sám.
Cesta domu byla k nepřečkání, ruce mě svrběly, ale vydržel jsem. Doma jsem pak, co nejdříve zmizel do svého pokoje a dychtivě balíček rozbalil. Byly v něm sedmery použité jiřčiny ponožky, které jsem nejvíc obdivoval včetně těch růžových, dvoje silonky, jedny tmavé a druhé tělové, a nakonec i ty překrásné červené sametové pantoflíčky, kterými to všechno začalo. Mezi tím ležel krátký dopis – „Můj nejmilovanější Davide, jistě si za nějaký čas najdeš jinou holku a pak budeš milovat zase její nožky, ale než se tak stane, třeba ti přijde můj malý dárek vhod. Jiřka.“
S vlhkýma očima a sevřenými rty, jsem bral do ruky jednu tu vzácnost po druhé, líbal je a zlehounka vdechoval jejich vůni, květinovou vůni mé první opravdové lásky.
