Přišel pátek a hned odpoledne jsme s Lenkou vyrazili na autobusové nádraží. Tam nás již čekaly obě naše přítelky – Iva se Šárkou. Když nás spatřily, viděl jsem v Ivině tváři nefalšovanou tajenou radost z nějakého pro ni tušeného a očekávaného zážitku. „Aha, Iva žije představou mé feminizace z její strany,“ řekl jsem si, a tak mi nedalo abych se nezeptal z čeho má takovou radost.
„Již se těšíš na zasněžené pláně, nebo na něco jiného, prozraď mi to.“ Přeměřila si mne pohledem jakoby zauvažovala, má-li takovému obtížnému hmyzu vůbec odpovědět. Podíval jsem se na Lenku a bylo mi jasné, že se královsky baví tím, jak mi to Iva nechce prozradit alespoň do doby, než budeme sedět v autobuse, co na mne chystá. Já naopak se zaobíral myšlenkami jak si poradím s těmi třemi Gráciemi.
Po nějaké té hodce jsme konečně ve vesnici, kde se nacházela chata Iviny tety. Název chata nebyl zcela na místě, protože to byla podsaditá horská chalupa na konci oné vsi, lépe řečeno osady, kde jsem si připadal jak na konci světa.
[block:ad=89]
Iva ještě odešla do sousední chalupy, kde jak řekla, jsou uloženy klíče a soused dává pozor, aby někdo nepovolaný navštívil tetinu chalupu, a navíc že udržuje oheň pod kotlem ústředního topení, když mají přijet nějací hosté, protože teta čas od času chalupu pronajímá, aby měla na její údržbu. Konečně se Iva vrátila s klíči a my mohli vstoupit a uniknout tak nepříjemné zimě, protože se se setměním dosti ochladilo.
V prostorné předsíni jsme si odložili naše svršky a lyže uložili do kouta k tomu určeném a vešli do velké obývací kuchyně a já jsem se zvědavě rozhlížel kolem sebe. Vedle kuchyně byly dvě ložnice a koupelna s toaletou. Podíval jsem se po sestře, aby rozhodla, kterou ložnici zabereme pro sebe, ale můj záměr překazila Iva, když prohlásila, že o tom, kdo s kým bude spát, rozhodne los. „Pavlíčku,“ řekla sladce, „my holky si o tebe zahrajeme oko, aby to bylo spravedlivé a budeš dělat bankéře. Dobře jsem si všimla, že jsi vybídl Lenku, aby vybrala pro vás pokoj. Tak to tedy ne.“ Podíval jsem se po očku po Lence a poznal jsem na ni, že čekala nějakou kulišárnu, ale něco podobného ne. Já abych oddálil neodvratné, jsem navrhl, abychom napřed rozdělali oheň v krbu, protože, jak jsem řekl, „hořící krb patří k atmosféře karbanu ve starém zámku“. Fakt je, že se touto činností atmosféra pro mne nepříjemného překvapení trochu snížila, ale poznal jsem, že režie večera je pevně v Iviných tlapkách.
Po chvíli se v krbu rozhořela polena a my si sedli ke stolu a já jsem se zvědavostí očekával, kterou holku mi vrtkavá paní Štěstěna přiřkne a modlil jsem se, aby to byla Lenka.
Smola. Hned v první hře Lenka vypadla a já se znovu modlil, aby mne vyhrála Šárka. Neodpustil jsem si uštěpačnou poznámku, „že si připadám jako Švejk, kterého polní kurát Katz rovněž prohrál s nadporučíkem Lukášem v kartách.“ Hurá, sláva, vyhrála mne Šárka, jež radostí vyskočila od stolu a hodila karty do vzduchu. Naopak na Ivě jsem viděl zklamání a rozmrzelost.
„Tak, Šárko, kterou ložnici nám vybereš?“ zeptal jsem se. „Tu, vlevo, protože z ní je pěkný výhled dolů do údolí.“ Že je tam velké letiště, to mi neřekla.
Lenka se zeptala: „Ivo, co tedy s načatým večerem?“ Na chvilku se zamyslela a řekla, že když jsme začali karbanit, u karet zůstaneme a budeme hrát proti sobě, jak určil předešlý los. Tedy já se Šárkou a Lenka s Ivou. Pak se Lenka se zajímala co a o co budeme hrát a Iva na to, že hrát budeme kanastu a dvojice, která prohraje kolo, odloží jednu svou oděvní součástku do banku jako fant či zástavu a na konci hry je budeme dražit. Vítězná dvojice dostane sedmičku frankovky jako prémii. V ten okamžik mi bylo jasné, jakým způsobem si Iva plánuje mne „poholčičit“ a velice jsem se těšil na to, až zjistí, že ji Lenka již přeběhla. No, nepředbíhejme.
Než jsme zasedli ke karbanu, odešli jsme do ložnic se ubytovat. Když jsem vešel do pokoje, první co mne uhodilo do očí bylo velké letiště. Šárka tak překvapená nebyla, protože tu již s Ivou několikrát byla a vlastně má sestra rovněž. Chvíli jsem stál jako zařezaný až mě Šárka zavolala, abych tam nestál jako solný sloup a pomohl jí rozestlat ono letiště, které by podle mého mínění stačilo minimálně pro tři osoby, ne-li čtyři. Samozřejmě, že mne ihned napadla asociace s onou starou pornopovídkou, tuším, že se jmenovala „Vzpomínky starého gauče“, či tak nějak a musel jsem se nad svou představou zasmát, co by asi na nás prozradil.
„Prosím, tě, čemu se směješ?“, ptala se mě Šárka. Když jsem ji pověděl o své představě, řekla něco asi v tom slova smyslu, „že by prozradil, že jsme se spolu ve vší počestnosti vyspali a že potomek z toho nebude, neb bere antikoncepci.“ Šárčina přímočarost mi vzala dech a jen jsem se na ní podíval a mlčky jsem vzal prostěradlo za jeden konec a položili jsme je společně na plochu válendy.
Když jsem se natahoval po prostěradle, vyhrnula se mi košile a objevil se lem punčocháčů z pod kterého vykukoval okraj kalhotek, které jsem dostal od Lenky. Pro změnu zůstala bez dechu Šárka a stačila zakoktat: Ty máš na sobě kalhotky a punčocháče?“ Odpověděl sem ji otázkou: „A ty je nemáš? Myslím kalhotky. Copak nosíš odporné trenky?“
[block:ad=90]
Opět neodpověděla a jen se zasmála. Nedalo mi to abych nezeptal: „Šárko, co vlastně se mnou Iva zamýšlí. Mám dojem, že ji Lenka její plány tak trochu zkřížila? Viď?“ Pokývala hlavou na souhlas a podotkla, že to bude celkem legrace, až to Iva zjistí, pokud jí to Lenka neprozradí, co se mnou provedla. Na to jsem odpověděl, že ji to Lenka určitě neprozradí, ale naopak, že jsem pro každou špatnost. Vždyť to vidí sama, že jsem nijak neprotestoval proti tomu, že mne vlastně vyhrála v kartách.
„Ještě bys protestoval, jsi v opatěri těch nejlepších holek na světě,“ a jen jsem v ten okamžik nevěděl, proč hovořila v množném čísle a tak jsem opáčil: „O tom nepochybuji, až na to, že nevím, v čem se to její opatrování a opečování projeví.
Do kuchyně jsme vrátili takřka současně s Ivou a Lenkou a Iva postavila na vedlejší stolek láhev frankovky jak avizovala, „prý aby se nám lépe hrálo“. Pak ještě opakovala svá pravidla hry, jež spočívala v tom, že dvojice, která prohraje kolo, odloží jeden kus oblečení. Samozřejmě, že prohraje ta dvojice, jež nebude mít co odložit. Proti pravidlům jsem nic nenamítal a tak Iva spokojeně pravila, že velká dává, neboť má z čeho.
Štěstí stálo při Ivě a jak jsem si uvědomil později, snad podepsala smlouvu se samotným Asmodeem. I když Iva s Lenkou prohrály hned první a druhou hru a obě přišly o svetry a ponožky, jež obě měly na punčocháčích aby je nerozbily, my se Šárkou je vzápětí následovali a při dalších kolech jsme prohráli nejen ty ponožky tak kalhoty a zůstali v punčocháčích. Ale Ivin nefalšovaný údiv nad tím, že mám na sobě punčocháče a pod nimi i kalhotky a Lenčino ušťuřování z jejího povedeného žertu stálo zato. A tak jsem se se sladkým úsměvem Ivy zeptal, čemu se diví. „Vždyť jsi mi slibovala, že si mne poholčičíš, protože jsi chtěla vidět kluka v kalhotkách a punčocháčích. Tak mne v nich vidíš. To stejné však chtěla vidět i Lenka a nemohu přece za to, že tě o něco předběhla.“
„Ty jsi ses samozřejmě poholčičit nechal, jak vidím.“ Pak se do našeho dialogu vložila Lenka. „Ivi,“ řekla, „Pavel až do nedávna nosil kalhotky běžně, než mu to Jarka zatrhla. Naše máma mu dávala od mala, protože si říkala, že kupovat oblečení na dvakrát – pro kluka zvlášť a jiné pro holku je zbytečné. Rozhodla tak pro holčičí oblečení a tak o nic nejde, protože se jen vrátil k tomu, co nosil dříve. A vůbec hrajeme kanastu, nebo ne? Bavit se o jeho prádle můžeme, až je oba úplně svlékneme. Nebo nemám pravdu?“ Iva souhlasila s jejím závěrem a podala mi balíček karet, abych rozdal další kolo. Štěstěna byla ale vrtkavá a nebe se snad spiklo proti nám a my jsme náhle se Šárkou zůstali k Ivině velké radosti jen kalhotkách a královsky se bavila, jak se Šárka stydí. „Prosím tě, proč se stydíš? Vždyť jsme tu jen holky,“ zahudrala a Šárka po ní jen blýskla očima.
Hráli jsme dál a oděvní součástky pro změnu odkládaly Iva s Lenkou, až jsme nakonec všichni zůstali jen v kalhotkách a rozhodnout mělo poslední kolo. Naše šance zvrátit výsledek bylo vyhrát. Nepovedlo se a Iva s vítězným úsměvem natáhla ruku: „Kalhotky sem,“ zavelela a mne nezbylo nic jiného, než je svléknout. Podobný osud čekal i Šárku. Ale k mému dalšímu potěšení jsem zaznamenal Ivin údiv, když uviděl můj vyholený rozkrok. Překonala však své rozpaky zavolala: „Ganymede, otevři tu láhev frankovky, abychom si mohly s Lenkou připít na naše vítězství. Přines také sklenky pro vás, abyste se se Šárkou mohli radovat s námi, neboť naše velkorysost vítězů je nezměrná a večer ještě neskončil. Budeme ještě hrát o vrácení vašeho ošacení.“
Podíval jsem se po Šárce, co tomu říká. Už se takřka přestala stydět a po očku se dívala na mé holátko, ale zrovna tak po něm pokukovala i Iva, ale vzpamatovala se a řekla: „Abych tě dlouho nenapínala, té hry o fanty se účastníš jen ty, protože jsi Šárčin rytíř a musíš ty kalhotky pro oba vybojovat ty. Já ti zaváži oči a ty po hmatu musíš poznat, která jsme která, a to tak, že pravou rukou sáhneš postupně na prs každé z nás. Ale abys to neměl tak jednoduché máš na to jen malou chvilku.“ „Kolik?“ zeptal jsem se. „Asi tak půl minuty,“ řekla po chvilce přemýšlení.
Postavila se za mne a já jsem na zádech pocítil jak se lehce ňadry přitiskla ke mne a já cítil, že se mé holátko jaksi probouzí k životu a bude se hlásit o své papu. Pak vzala šátek a zavázala mi oči a zavedla doprostřed kuchyně. Že poznám Lenku jsem nepochyboval, protože za ta léta našeho soužití a hrátek jsme se poznali dokonale. Pojednou mi blesklo hlavou, že jsem na jednom Ivině ňadru zahlédl malé mateřské znaménko, ale nemohl jsem se upamatovat na kterém. Když jsem mudroval o tom, co mne za chvíli čeká, můj pinďour se probouzel k životu stále více a hned jsem zaslechl jakýsi šum a potlačovaný smích. Smály se všechny tři Grácie. Trochu mne to rozhodilo.
A co když neuhodnu? Cosi mně může stát? Mávl jsem rukou a svůj osud vložil do rukou Eróta, jež tu jistě někde poletoval.
Z úvah mne vyrušil Ivin hlas: „Tak a začínáme.“ Jak jsem předpokládal první na řadu přišla sestra a já jsem si vzpomněl, že jsme hrávali hru na poznávání, kdy jsme se navzájem seznamovali s rozdíly kterými jsme se lišili. Samozřejmě, že jsem využil času, který mě Iva vyměřila a když jsem vyřkl svůj soud, že je to Lenka, již mi trčel pinďour do prostoru jako lodní stožár a Lenka si neopustila si jej vzít alespoň na okamžik do ruky. Tomu následovala Ivina reakce, že takto jsme se přece nedomluvili na což ji Lenka odpověděla, že z toho taky něco chce mít a že to je pro ni jakási odměna. Byl jsem zvědavý, jak to bude pokračovat a tak jsem si přiložil polínko i já a podotkl, že bych tu nerad stál nahý až do rána. A tak pro změnu ke mně přistoupila další, a byla to Iva jak jsem v zápětí poznal. Vzal jsem ji za ňadro a hledal hmatem to malé mateřské znaménko a měl jsem štěstí. Po prsty jsem ho nahmatal, ale ještě chvíli jsem si hrál s její bradavkou, jež ztuhla a vystoupila do prostoru . Dlouho jsem nemohl váhat se svým soudem a tak jsem raději řekl, že jsem měl v parádě Ivu. Soutěž byla samozřejmě skončena a já jsem přišel zkrátka se alespoň na slepo pomazlit se se Šárkou, jež to dala patřičně hlasitě najevo a slyšel jsem zklamání jejím v hlase. To již ji má prostořeká sestra uklidňovala slovy, že se nemusí litovat, že o něco přišla, protože mne bude mít oproti nim pro sebe celou noc. "
