Pracuji u jedné velké zahraniční firmě v ekonomickém oddělení jehož součástí jsou i účtárny, které mám na starosti a tak spolupracuji s mnoha kolegy a kolegyněmi z ostatních úseků naší firmy. Poblíž mého stolu pracuje kolega, jež vede sekci předjednávání smluv a tak mi dává podklady ke kalkulacím, které potřebuje k dalším jednáním. Choval se vždy korektně jak ke mně, tak i k ostatním ženám na odděleních. Dost mne přitahoval právě pro svou odtaživost a korektnost a já jsem si dala za úkol, ostatně jako jiné ženy u nás, že ho dostanu jako svou trofej.
Věc má ale háček. Již jako mladá holka jsem na střední škole zjistila, že mne více přitahují děvčata než kluci, i když jsem měla s některými vztah hlubší. Aby to bylo ještě komplikovanější, každého kluka a později muže jsem si více méně představovala jako holku aby byli pro mne, jak se říká, stravitelnější. U některých se mi to dokonce i povedlo, ale když jsem trvala na tom, aby chodili i do školy či do práce v kalhotkách a v zimě punčocháčích, které jsem jim dala, tak to odmítli. Já jsem pak pochopitelně odmítla je. Z těchto důvodů jsem žádný dlouhodobější vztah s muži neměla a ani po něm netoužila, než jsem poznala Pavla. Vždy, kdy jsem na něj pohlédla, cítila jsem, že mi vlhnou kalhotky. To se mi ještě nestalo a představa, že mu oblékám své prádlo stejně jako v jedné povídce, kterou jsem četla na webu na jedněch erotických stránkách, se stala takřka posedlostí a ta mne nutila, abych si mnohdy zajela rukou do klína, ale to všechno ještě více vznítilo mou touhu po něm. Když při jednom podnikovém rautu se ocitl v kruhu ctitelek, které dychtily ho ulovit, jedna se ho zeptala, proč se ještě neoženil, když má kolem sebe výběr tolika svobodných žen, se usmál a řekl: „Víte, děvčata, já se řídím úslovím, ,že co je v domě, není pro mne‘. A navíc…“ mávl rukou, jako že to není nic důležitého, vyklouzl z jejich kroužku aby se po chvíli anglicky ztratil.
[block:ad=89]
Nevím proč, ale utkvěla mi v mysli jeho slůvka – „A navíc“. Mohla jsem si pod nimi představovat cokoliv. Sama sebe jsem se nepoznávala a ve vaně, kam jsem se naložila do perličkové koupele, když jsem přišla z toho rautu domů, jsem se více vzrušila než uklidnila a tak jsem proudícím perličkám vzduchu pomáhala prsty. Orgasmus, jenž přišel mi pomohl jen na chvíli a spánek mi přinesl tolik erotických snů, v nichž jsem si představovala sebe samu na místě oné ženy z té povídky a objektem mé snahy byl Pavel. Pomyslela jsem si, že je moc dobře, že momentálně nemám žádnou přítelku, které bych musela vysvětlovat mé podivné chování.
Uběhlo několik týdnů, když jsem si všimla, že Pavel nepřišel do práce. Místo toho za mnou přišel sám šéf našeho oddělení, a sdělil mi, že Pavel je nemocný, že má vymknutý kotník a nemůže chodit, ale slíbil, že tuhle rozjednanou smlouvu, a prsty zaťukal na slohu, kterou držel v ruce, je ochotný zpracovat doma, ale k tomu potřebuje podklady, a tak mne žádá abych mu je přinesla domů. Položil mi na stůl mapu s papíry a adresou, kde bydlí, a důstojně odkráčel. Zatočil se se mnou svět. Podívala jsem se na adresu, kde Pavel bydlí a z úžasem jsem zjistila, že jsme vlastně sousedé a že bydlí nedalo mne. Oznámila jsem, že jdu služebně ven a že se zřejmě dnes již nevrátím, vzala složku a odešla.
Oba bydlíme ve starší zástavbě ve čtvrti nad městem odkud je na ně pěkný výhled a není od nás daleko ani na okraj příměstských lesů. Když jsem přišla na uvedenou adresu a zazvonila u jeho bytu, chvíli trvalo, než mi otevřel. „Ahoj, Marci,“ pozdravil, když mne spatřil ve dveřích a řekl mi, že mu již volal náš šéf, a pověděl mu, že ty podklady, jenž potřebuje, donesu. „Pojď dál a nestůj ve dveřích, abys mi nevynesla spaní,“ a zavedl mě do pokoje, kde měl svou domácí kancelář s počítačem a posadil mne do křesílka a sám se posadil na židli. „Z ní se mi lépe vstává,“ konstatoval, zatímco já se rozhlížela kolem sebe.
Na stěně jsem viděla rozvěšeny obrázky a fotografie různých ptáků a podivovala jsem se nad jeho koníčkem. Také tam byly fotografie hor, a uprostřed visel barevný portrét jedné dívky na běžkách. Byla oblečena v červené větrovce, tmavých golfkách a na sobě měla červené punčocháče a smála se do objektivu a v pozadí snímku byly jakési hory. Pak jsem vedle počítače uviděla jinou fotografii, na byl Pavel s onou dívkou. Nebyli tentokrát na lyžích, ale stáli na vrcholu jakési hory, drželi se kolem ramen a oblečeni byli naprosto stejně: červené větrovky, tmavé golfky a červené punčocháče a pod sebou měli haldu horolezecké výstroje a dívali se kamsi o dáli. Že měl na sobě punčocháče, bych vsadila své poslední kalhotky a srdíčko se mi tetelilo nadějí nad tím, že by se mi mohlo podařit jej do těch punčocháčů vrátit a tak si jej znovu poholčičit.
Chtěla jsem se ho zeptat, kdo je ta dívka na fotografii, ale rozmyslela jsem si to a místo toho se zeptala, co tím na tom rautu myslel, když říkal, „že co je v domě, není pro mně“. Tázavě se na mně podíval a řekl: „Marci, to je jednoduché, každý takový vztah na pracovišti má háček a u nás je to přímo velehák. Náš zahraniční chlebodárce přece netrpí takové vztahy, zvláště, když pracují ti dva na jednom oddělení a bral by to jako střet zájmů. A za druhé,“ na chvilku se odmlčel, „jako svobodnému je mi líp a jeden chomout, který jsem měl mi bohatě stačí.“
[block:ad=90]
„Copak ty jsi byl ženatý?“ „Byl,“ odvětil úsečně, ale to mně neodradilo, abych se nezeptal dál. „To víš, jsem ženská, zvědavá ženská. To je tvá bývalá manželka?“ a ukázala jsem fotografii visící na stěně. Znovu se po mně podíval a já jsem měla dojem, že se mu nějak zamžily oči. „Ne,“ znovu zaznělo úsečně. „Tak kdo to je,“ pokoušela jsem osud. „To byla má přítelka.“ „Copak již není,“ opáčila jsem. „Není,“ řekl ještě úsečněji.
Zvědavostí jsem byla takřka bez sebe a tak jsem pokračovala ve vyptávání. „Jak to, že není? To jste se také rozešli?“ Pavel si povzdechl. „Holka, moc se vyptáváš a já ani nevím, proč ti vlastně odpovídám na tvé všetečné otázky. Ale abych ukojil tvou zvědavost, tak přítelkou mi zůstane, ale jí je to již jedno, protože zemřela.“
Dál jsem se již nechtěla vyptávat a tak jsem se zeptala: „Kdy si mám pro ty podklady přijít? Šéf povídal, že kdyby to bylo včera, tak je pozdě.“
„On toho napovídá,“ mávl rukou a zamyslel se. „Dnes na tom začnu dělat, a když sebou hodím, tak by to mělo být zítra odpoledne hotové.“
„Fajn, tak já si pro to, zítra přijdu.“ „Ne, přijď až pozítří, chci mít nějakou časovou rezervu,“ a zeptal se nechci-li kávu nebo čaj. Odmítla jsem a rozloučila se.
Po celou tu dobu mi nešlo z hlavy, kdo je ta dívka na fotografii, ale bylo mi jasné, že na ní dodnes nemůže zapomenout a podle oblečení, a jak vypadali, muselo to být již před časem, protože výbava na hory je dnes jiná.
Pozítří jsem Pavlovi zavolala z práce, má-li již podklady zpracovány. Přisvědčil a já jsem se ho zeptala, mohu-li se u něj zastavit.
Znovu to dlouho trvalo než mi přišel otevřít. Dnes již vypadal lépe a když jsme přišli do pokoje, kde jsme seděli minule a když jsme se usadili, sbírala jsem odvahu vyzvědět něco bližšího o jeho přítelce z fotografie. „Můžeš mi povědět o tvé přítelce?“ vydechla jsem. „A co chceš vědět? Byla mi víc než kamarádkou a přítelkou, ale máš-li na mysli, zdali jsme byli milenci, tak to ne.“
Náš slibně rozvíjející rozhovor přerušilo zvonění telefonu. „Ten telefon by mi byl čert dlužný,“ pomyslela jsem si. Pavel zdvihl sluchátko a chvíli poslouchal a řekl: „Samozřejmě, Alíku, že můžeš přijít, kdykoliv, jsem sice nemocný, mám vymknutý kotník, ale pro tebe si vždy čas udělám, pak pá a pěknou pusinku. Dostalas ji? Ano? To je dobře“, a zavěsil.
Další červ zvědavosti, který mi začal hryzat v hlavě a Pavel se ani nesnažil mi říci, kdo mu volal, ale na tu ženskou jsem děsně žárlila, že může kdykoliv přijít, že si na ni udělá čas. Ale pojďme zpět k začátku našeho rozhovoru přerušeného telefonem.
Pavel mě svým přiznáním docela překvapil a asi to na mne bylo vidět. „Čemu se divíš? Jistě jsi poznala, že jsme spolu lozili po horách a ty důkladně prověří parťáky co v nich je.“
„Pavle, prosím tě, ještě jednu otázku a už budu hodná holka. Ptám se čistě z osobních důvodů,“ lezlo ze mě pomalu. „Všimla jsem si, že jste chodili stejně oblečeni,“ a tady jsem vsadila na jednu kartu a tetelila se strachem, jak bude reagovat: „Červené punčocháče, tmavé golfky, a červené větrovky…“
„Ty punčocháče mi tehdy dala Iva aby mi nebylo zima a že červenou barvu přímo zbožňovala…“ a zadíval se na fotografii na stěně. Chtěla jsem se Pavla zeptat jak se v těch punčocháčích cítil, ale spolkla jsem to, přesto to na mne zase poznal a řekl: „Rád vzpomínám na dobu, kdy si mě Iva formovala k obrazu svému.“
„Jak tomu mám rozumět, ,formovala k obrazu svému‘?“ „No, dnes už je to vlastně jedno, tak ti to povím, abych ukojil tvou zvědavost, ale doufám, že to nikomu nevyzvoníš. Ona Iva byla čtyřprocentní a shodou náhod jsme se velice sblížili díky lezení a tehdy ji napadlo, aby ze mne zkusila udělat ,holku‘, když spolu chodíme do hor. V horách bývá mnohdy dost zima i v létě a jí se pochopitelně jégrovky nelíbily a tak mi jako jejich alternativu nabídla právě ty punčocháče s dovětkem, že aby to bylo stylové, kdybych pod nimi měl i kalhotky. A taky mi k nim hned jedny dala, samozřejmě že červené a důsledně to jejich nošení kontrolovala.“
Jen jsem špitla: „To by se mi také líbilo.“ Opáčil, „a co jakoby se ti líbilo?“ „No přece kdybych si takhle mohla poholčičit, jak jsi řekl, svého chlapa.“ „Jak se mi to jeví, tak máš na mysli mně,“ a zdůraznil to přivlastňovací zájmeno a ušklíbl se. „Nezapomínej, Marci, že Iva byla jen jedna. Ne že bych na to nošení punčocháčů zapomněl, vtip je právě v tom, že jsem je dostal od ní a od žádné jiné. Pochopitelně, že jsem jako ženáč měl na sobě věci mé exmanželky, ale mohu tě ubezpečit, že to nemělo ten půvab a kouzlo jako to od Ivy.“
„Copak ty by ses již takhle nedal poholčičit od jiné, třeba od té, co ti před chvíli volala,“ řekla jsem žárlivě. Pavel zůstal sedět s pusou dokořán a díval se na mne chvíli nechápavě a pak se rozesmál. „Odtud vane mistral, žárlivost, co? Tak aby bylo jasno, to děvče byla, nebo vlastně je má dcera a ona si mne určitě nepoholčičí, k tomu si zcela jistě, když bude chtít, najde někoho jiného.“ V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka přichycená při jakési při nepřístojnosti. Ještě chvíli jsem seděla a pak se rozloučila. Nejvíce mne ale dorazil tím, že si pískal Gottův Mistral.
...a budeme pokračovat
